Brno - competition
10/2012
authors: Rudolf Müller, Petr Kadaňka, Milivoj Husák
cooperation: Vendula Markevičová
Připomínat si okamžiky, které ať už pozitivně či negativně zasáhly do osudů lidí, je nezbytné. Jedním z nich je i utrpení mnoha tisíců židovských a romských obětí rasové nacistické perzekuce v letech 1939 - 1945. Události, které zdaleka překračují lidský rozum. Ačkoliv se to zdá nepochopitelné, faktem zůstává, že se staly. Čas věci mírní, činí je neuvěřitelnými, právě pro absurdnost, rozsah a důslednost, s jakou byly provedeny. Památník, který má dokladovat historickou skutečnost, tak musí činit srozumitelně. Nejde jen o symboliku a odkazy, ale o celkové navození pocitů a obrazů, které nejenže nedají zapomenout na tyto tragické události, ale hlavně nepřipustí snížení intenzity vzpomínek. Protože jedině tak se památník nestane pouze jedním z dalších neživých připomínek nešťastné minulosti, ale ponese v sobě i morální hodnoty pro budoucí obyvatele města. READ MORE ...
Místo zvolené pro umístění památníku - park na náměstí 28. října - je poměrně komplikovaný prostor. Z hlediska historického kontextu se jedná o téměř ideální volbu, jak už dokládají doložené materiály. Na druhé straně, prostorově - kompoziční vazby nutí k zamyšlení. Vzhledem k monotónnosti úpravy středové části parku působí podélná pohledová osa nepatřičně. Romanticky upravená severní část parku ostře kontrastuje s jižní částí, kde je umístěno dětské hřiště. Středová část, kde byla původně umístěna fontána, je prázdná, bez jakéhokoliv akcentu. Její plocha je poměrně velká, tudíž umístění sochy jako solitérního objektu situaci neřeší. Z tohoto důvodu se jeví jako ideální práce s terénem. Druhým směrodatným faktorem a východiskem návrhu jsou minimální průhledy v typicky uzavřeném prostoru náměstí, který je navíc doplněn o vzrostlou zeleň.
Vlastní památník je umístěn v požadovaném prostoru bývalé fontány. Je zapuštěn v zemi, která mírně vystupuje nad stávající úroveň terénu - zvlněná krajina přirozeně soustřeďuje pozornost na mohylu uprostřed. Mohylovitý tvar památníku rovněž odkazuje na něco zaniklého, navozuje pocit, že něco ukrývá. Prostranství památníku lemuje habrová linie vytvářející souvislou a jasně definovanou clonu, která je jen v několika málo místech přerušená průchodem (průhledem). Habr (Carpinus betulus) byl zvolen jako nenáročná a snadno tvarovatelná dřevina, jejíž relativně husté zavětvení zaručuje kompaktnost clony i v době vegetačního klidu. Prostorový charakter zdi je tedy stáletrvající, mění se pouze výrazovost v závislosti na ročním období - silně působí zejména hustá trnitá hradba po opadání listí. Rostliny (cca 225 - 250 cm) budou po vysazení zakráceny na výšku 180 cm, což je navržená konečná výška linie živého plotu. Místy bude do linie vsazen keřový javor babyka (Acer campestre) nebo brslen (Euonymus europaeus) - obě dřeviny je možné redukovat do společného tvaru s habry. Tyto dřeviny na podzim probarví části linie do jasně žluté a červené barvy, což lze symbolicky chápat jako pravidelnou reminiscenci na žlutou židovskou hvězdu a červenou Ašókovu čakru. Živý plot má ještě jeden důležitý význam, a to scénický (zejména v případě pořádání pietní akce). V první chvíli dochází k optickému odclonění mohyly, příchozí vnímá pouze postavy, které se „vznášejí” nad plotem. Teprve když se přiblíží k některému z průchodů, odkrývá se mu pohled na hmotnou skutečnost. Přístup k památníku připomíná cestu s nejasným koncem - na vrchol valu vede pouze jedna mírně stoupající cesta, která má charakter kolejí. Cestou vzhůru člověk míří vstříc něčemu neznámému. Až nahoře, na jejím konci je konfrontován se skutečností.
Srdce památníku tvoří volně parafrázovaný dřevěný vagón vycházející ovšem rozměrově z „dobytčáku“, který sloužil pro transport obětí. Vagón je ukrytý v betonové schránce a zapuštěný ve valu, čímž se celý dostává pod úroveň terénu. Dochází tak k myšlenkovému propojení dvou věcí, a to vagónu jako charakteristického symbolu transportů a následných masových hrobů. Památník tak odkazuje nejen na výsledek, ale na celý proces, jehož nejhorší fáze začala už při hromadném nástupu do vlaku. Na jeho vnitřních stěnách jsou umístěny sdělující texty a obrazy. Umístění není náhodné, analogicky odkazuje na dřevěné stěny vagónů, které byly posledním místem, kde mohly oběti zanechat během transportu svůj vzkaz. V čelních stěnách jsou vyfrézovány texty, v ostatních vypáleny lidské postavy jako naplnění významu slov holos a kauston. Stěny betonové schránky jsou odshora dolů pokryty reliéfem vytvořeným multiplikací příslušných symbolů (šesticípé židovské hvězdy a kola s šestnácti loukotěmi). Reliéf je proveden formou otisku bednění (symbolů) do monolitického železobetonu konstrukce v takové hustotě, že vytváří poměrně intenzivně vnímanou texturu odkazující na množství obětí (v duchu interpretace co symbol, to člověk). Celá schránka je překrytá sklem, takže tvoří pochůzí plochu ideální pro pořádání pietních akcí. Člověk při příchodu stane čelem ke stěně, která obsahuje dedikaci - Z ÚCTY K ŽIDŮM A ROMŮM… Po obou stranách vagónu a na podlaze jsou postavy v různých „trpících“ polohách. Člověk musí sklonit hlavu, aby všechno viděl - automaticky tak provede gesto úcty. Při odchodu dostává do zorného úhlu poslední stěnu, která je nositelkou mementa. Apel zní NEZAPOMEŇME. Pokud je pietní akce doprovázena aktem položení věnce nebo květin, děje se tak přímo na plochu skla. Rovněž je možno klást věnce po obvodu památníku na zatravněnou mohylu, zejména při větším množství.
Konstrukce památníku je provedena ve dvou vrstvách. Tou první je železobetonová vana, částečně zapuštěná ve stávajícím terénu. Zbylá část (cca 1,5 m) je zasypána zeminou tak, aby bylo dosaženo plynulého přechodu z okolí. Navezená zemina vytváří rovněž stoupající cestu, která je sestavena z betonových lineárních prvků šířky 70 mm s rozchodem 1435 mm (stejně jako kolejnice) a dřevěných fošen lepených na podkladní beton. Celý násyp je zatravněný, včetně stoupající cesty, takže je dosaženo kontinuálního mohylovitého tvaru. Druhou vrstvu vytváří vlastní dřevěná konstrukce vagónu, která je vložena do železobetonové vany s distancí 0,5 m. Skladba vagónu je provedena z ocelových profilů a dřevěných fošen a vychází z konstrukce reálného vagónu až na čelní stěny, kde je ocelový profil vypuštěn vzhledem k umístění textů. Vagón je usazený na distančních soklech, vzniká tak mezera, ve které jsou umístěny světelné zdroje - uplighty. Celá železobetonová vana je překryta pochůzím sklem, což dohromady vytváří uzavřenou schránku, ovšem ne hermeticky, aby bylo zajištěno přirozené větrání a uvnitř nedocházelo ke srážení vody.
Veškeré dřevěné konstrukce jsou provedeny z tvrdého a trvanlivého dubového dřeva s přiznanými spárami. Fošny je třeba před osazením patinovat, aby získaly našedlou barvu typickou pro starší dubové dřevo vystavené povětrnostním vlivům, než se uzavřou sklem uvnitř betonové vany. Fošny parafrázující pražce je možno osadit ihned. Sdělující texty a obrazy jsou provedeny výše zmíněným postupem, přičemž důraz je kladen na vypovídající hodnotu. Přes den přirozené světlo dopadající shora vykresluje vyfrézované písmo spolu s reliéfem textury symbolů a částečně modeluje i vypálené postavy. Jakmile se začne stmívat, převezme tuto úlohu umělé osvětlení umístěné pod dřevěnou podlahou vagónu. Světelné zdroje jsou namířeny tak, aby skrze spáry a vyfrézované písmo pronikalo světlo směrem do vagónu. V tom okamžiku dochází k navození vjemu, který zažívaly oběti, když skrze spáry dopadalo do vagónu v podstatě jediné denní světlo. Tato denní doba je rovněž ideální pro pořádání pietních akcí, neboť se jedná o emotivní a mimočasovou záležitost. Při průchodu parkem ve večerních hodinách pak člověk vnímá slabé světelné kontury vagónu, což přispívá k pocitu něčeho neznámého vyzařujícího z mohyly. Působivá je rozdílná atmosféra v jednotlivých ročních obdobích.
Celková koncepce objektu pracuje s tématem památníku jako něčeho, co je nositelem myšlenky a uchovatelem silné vzpomínky, zároveň však poukazatelem na život a optimismus. Snaží se omezit rozpor daný samotnou podstatou památníku tím, že ho integruje do místa způsobem sice pokorným a uctivým, ale zároveň s fixní myšlenkou poučení a vědomí, že život plyne dál. Ne na úkor intenzity vzpomínek, naopak s představou vytvoření epicentra, které je soustředí do jednoho místa, ale dále nerozmělňuje. Mohyla je vnímána jako něco, co umožnilo uchovat historii pro další pokolení. Má tedy rovněž charakter časové odolnosti proti vnějším vlivům. V neposlední řadě je určující v chápání věci. Po vystoupání na pietní plochu vagónu dochází ke vnímání okolí z nadhledu. Kde jinde než nad okolní všedností by se měl člověk poklonit a říct:
NEZAPOMENEME!
HIDE
Vlastní památník je umístěn v požadovaném prostoru bývalé fontány. Je zapuštěn v zemi, která mírně vystupuje nad stávající úroveň terénu - zvlněná krajina přirozeně soustřeďuje pozornost na mohylu uprostřed. Mohylovitý tvar památníku rovněž odkazuje na něco zaniklého, navozuje pocit, že něco ukrývá. Prostranství památníku lemuje habrová linie vytvářející souvislou a jasně definovanou clonu, která je jen v několika málo místech přerušená průchodem (průhledem). Habr (Carpinus betulus) byl zvolen jako nenáročná a snadno tvarovatelná dřevina, jejíž relativně husté zavětvení zaručuje kompaktnost clony i v době vegetačního klidu. Prostorový charakter zdi je tedy stáletrvající, mění se pouze výrazovost v závislosti na ročním období - silně působí zejména hustá trnitá hradba po opadání listí. Rostliny (cca 225 - 250 cm) budou po vysazení zakráceny na výšku 180 cm, což je navržená konečná výška linie živého plotu. Místy bude do linie vsazen keřový javor babyka (Acer campestre) nebo brslen (Euonymus europaeus) - obě dřeviny je možné redukovat do společného tvaru s habry. Tyto dřeviny na podzim probarví části linie do jasně žluté a červené barvy, což lze symbolicky chápat jako pravidelnou reminiscenci na žlutou židovskou hvězdu a červenou Ašókovu čakru. Živý plot má ještě jeden důležitý význam, a to scénický (zejména v případě pořádání pietní akce). V první chvíli dochází k optickému odclonění mohyly, příchozí vnímá pouze postavy, které se „vznášejí” nad plotem. Teprve když se přiblíží k některému z průchodů, odkrývá se mu pohled na hmotnou skutečnost. Přístup k památníku připomíná cestu s nejasným koncem - na vrchol valu vede pouze jedna mírně stoupající cesta, která má charakter kolejí. Cestou vzhůru člověk míří vstříc něčemu neznámému. Až nahoře, na jejím konci je konfrontován se skutečností.
Srdce památníku tvoří volně parafrázovaný dřevěný vagón vycházející ovšem rozměrově z „dobytčáku“, který sloužil pro transport obětí. Vagón je ukrytý v betonové schránce a zapuštěný ve valu, čímž se celý dostává pod úroveň terénu. Dochází tak k myšlenkovému propojení dvou věcí, a to vagónu jako charakteristického symbolu transportů a následných masových hrobů. Památník tak odkazuje nejen na výsledek, ale na celý proces, jehož nejhorší fáze začala už při hromadném nástupu do vlaku. Na jeho vnitřních stěnách jsou umístěny sdělující texty a obrazy. Umístění není náhodné, analogicky odkazuje na dřevěné stěny vagónů, které byly posledním místem, kde mohly oběti zanechat během transportu svůj vzkaz. V čelních stěnách jsou vyfrézovány texty, v ostatních vypáleny lidské postavy jako naplnění významu slov holos a kauston. Stěny betonové schránky jsou odshora dolů pokryty reliéfem vytvořeným multiplikací příslušných symbolů (šesticípé židovské hvězdy a kola s šestnácti loukotěmi). Reliéf je proveden formou otisku bednění (symbolů) do monolitického železobetonu konstrukce v takové hustotě, že vytváří poměrně intenzivně vnímanou texturu odkazující na množství obětí (v duchu interpretace co symbol, to člověk). Celá schránka je překrytá sklem, takže tvoří pochůzí plochu ideální pro pořádání pietních akcí. Člověk při příchodu stane čelem ke stěně, která obsahuje dedikaci - Z ÚCTY K ŽIDŮM A ROMŮM… Po obou stranách vagónu a na podlaze jsou postavy v různých „trpících“ polohách. Člověk musí sklonit hlavu, aby všechno viděl - automaticky tak provede gesto úcty. Při odchodu dostává do zorného úhlu poslední stěnu, která je nositelkou mementa. Apel zní NEZAPOMEŇME. Pokud je pietní akce doprovázena aktem položení věnce nebo květin, děje se tak přímo na plochu skla. Rovněž je možno klást věnce po obvodu památníku na zatravněnou mohylu, zejména při větším množství.
Konstrukce památníku je provedena ve dvou vrstvách. Tou první je železobetonová vana, částečně zapuštěná ve stávajícím terénu. Zbylá část (cca 1,5 m) je zasypána zeminou tak, aby bylo dosaženo plynulého přechodu z okolí. Navezená zemina vytváří rovněž stoupající cestu, která je sestavena z betonových lineárních prvků šířky 70 mm s rozchodem 1435 mm (stejně jako kolejnice) a dřevěných fošen lepených na podkladní beton. Celý násyp je zatravněný, včetně stoupající cesty, takže je dosaženo kontinuálního mohylovitého tvaru. Druhou vrstvu vytváří vlastní dřevěná konstrukce vagónu, která je vložena do železobetonové vany s distancí 0,5 m. Skladba vagónu je provedena z ocelových profilů a dřevěných fošen a vychází z konstrukce reálného vagónu až na čelní stěny, kde je ocelový profil vypuštěn vzhledem k umístění textů. Vagón je usazený na distančních soklech, vzniká tak mezera, ve které jsou umístěny světelné zdroje - uplighty. Celá železobetonová vana je překryta pochůzím sklem, což dohromady vytváří uzavřenou schránku, ovšem ne hermeticky, aby bylo zajištěno přirozené větrání a uvnitř nedocházelo ke srážení vody.
Veškeré dřevěné konstrukce jsou provedeny z tvrdého a trvanlivého dubového dřeva s přiznanými spárami. Fošny je třeba před osazením patinovat, aby získaly našedlou barvu typickou pro starší dubové dřevo vystavené povětrnostním vlivům, než se uzavřou sklem uvnitř betonové vany. Fošny parafrázující pražce je možno osadit ihned. Sdělující texty a obrazy jsou provedeny výše zmíněným postupem, přičemž důraz je kladen na vypovídající hodnotu. Přes den přirozené světlo dopadající shora vykresluje vyfrézované písmo spolu s reliéfem textury symbolů a částečně modeluje i vypálené postavy. Jakmile se začne stmívat, převezme tuto úlohu umělé osvětlení umístěné pod dřevěnou podlahou vagónu. Světelné zdroje jsou namířeny tak, aby skrze spáry a vyfrézované písmo pronikalo světlo směrem do vagónu. V tom okamžiku dochází k navození vjemu, který zažívaly oběti, když skrze spáry dopadalo do vagónu v podstatě jediné denní světlo. Tato denní doba je rovněž ideální pro pořádání pietních akcí, neboť se jedná o emotivní a mimočasovou záležitost. Při průchodu parkem ve večerních hodinách pak člověk vnímá slabé světelné kontury vagónu, což přispívá k pocitu něčeho neznámého vyzařujícího z mohyly. Působivá je rozdílná atmosféra v jednotlivých ročních obdobích.
Celková koncepce objektu pracuje s tématem památníku jako něčeho, co je nositelem myšlenky a uchovatelem silné vzpomínky, zároveň však poukazatelem na život a optimismus. Snaží se omezit rozpor daný samotnou podstatou památníku tím, že ho integruje do místa způsobem sice pokorným a uctivým, ale zároveň s fixní myšlenkou poučení a vědomí, že život plyne dál. Ne na úkor intenzity vzpomínek, naopak s představou vytvoření epicentra, které je soustředí do jednoho místa, ale dále nerozmělňuje. Mohyla je vnímána jako něco, co umožnilo uchovat historii pro další pokolení. Má tedy rovněž charakter časové odolnosti proti vnějším vlivům. V neposlední řadě je určující v chápání věci. Po vystoupání na pietní plochu vagónu dochází ke vnímání okolí z nadhledu. Kde jinde než nad okolní všedností by se měl člověk poklonit a říct:
NEZAPOMENEME!
HIDE
share this article Facebook / Twitter / Linked in / Google +